Nikdy jsem nebyla vášnivý řidič, ale až po zákazu řízení jsem pochopila, jak moc mi vadí být odkázaná na ostatní. Dlouho jsem si myslela, že se za volant nikdy nevrátím. Pak jsem ale narazila na autotrenažér a řekla si: Proč to nezkusit?

Život bez volantu

Když jsem se po hospitalizaci na neurologii dostala na rehabilitaci, měla jsem za to, že otázka jestli jsem řídila, je jen takové přátelské otevření hovoru ze strany lékaře. Tak jsem sebevědomě přisvědčila: “No jasně, řidičák mám, jsem příležitostný řidič.”. “…no, to už teď nebude možné.” zareagoval pan doktor. Nebude možné? No jasně, nejsem vrah, však jsem pořád trochu popletená, říkala jsem si a dál tomu nevěnovala moc pozornost. Stejně bych teď neřídila.

Nevím, vlastně, co mělo na doporučení neřídit vliv. Jestli to, že nefungovala ruka a nohy, nebo pan doktor vzal do úvahy i kognitivní deficit. Až při další rehospitalizaci jsem náhodou zjistila, že na lékařský popud byl můj řidičský průkaz oficiálně zastaven na magistrátu. Takže jen přátelské doporučení? Ne, natvrdo stopka. A upřímně? Zaplaťpánbůh za to. Nezlobím se. Naopak. Je dobře, že lékaři hlídají, kdo je na silnici bezpečný a kdo už ne.

Jenže to neznamená, že se s tím člověk snadno smíří. Najednou jsem byla úplně závislá na ostatních. Přivézt, odvézt, čekat, domlouvat se, prosit. Když vás musí někdo vozit, připadáte si jak dítě, které rodiče vodí na kroužky. A to nemluvím o tom, že mi už tak pomáhají se vším – od mytí vlasů po každodenní fungování. Touha po větší samostatnosti mě ale neopustila.  Ale jak už to bývá, člověk chce alespoň něco zkusit. A tak jsem začala hledat možnosti.

Simulátor, který mi vrátil naději na řízení

Po 4 letech intenzivního fyziotréningu a kognitivního cvičení na mě jednoho dne na Facebooku vyskočila reklama na autotrenažér od ErgoAktiv. O nich jsem už něco slyšela – ale jejich služby nevyužívala, mám svojí bezvadnou rehabilitaci, navíc ještě kousek od domu. Ale že mají trenažér pro lidi s poškozeným mozkem? To mě hned zaujalo. Samozřejmě jsem nečekala, že bych obratem sedla za volant a jela na nákup. Říkala jsem si – to by mohlo být něco, kde bych mohla ověřit své schopnosti a přitom nezpůsobit nehodu a nikomu neublížit. Zároveň by mi to mohlo alespoň naznačit, jestli mám šanci a myšlenka návratu za volant dává smysl.

Možná si říkáte, proč vůbec něco jako autotrenažér existuje. Kognitivní poruchy totiž ovlivňují mnohem víc, než si často sami uvědomujeme – třeba schopnost soustředit se, reagovat na změny nebo se správně rozhodnout ve stresu. A právě tyhle dovednosti za volantem potřebuje. Studie ukazují, že lidé s kognitivními poruchami, jako je Parkinsonova choroba, Alzheimerova choroba nebo po cévní mozkové příhodě, dosáhli v testech podstatně horších výsledků – například v jednom webovém testu (wBCST) až o 52 % nižšího skóre než zdraví lidé. To se pak přímo promítá do jízdy: delší reakce, horší odhad vzdáleností, snížená schopnost rozdělit pozornost. A přesně proto je trenažér tak cenný – bezpečně ukáže, jak na tom člověk opravdu je.

Objednat se na zkoušku trenažeru tedy dávalo smysl a bylo úplně jednoduché – stačilo zavolat. Byli neuvěřitelně vstřícní, přizpůsobili se mým možnostem – třeba tomu, aby mě přítel mohl přivést a nemusel kvůli tomu zrušit půl dne v práci i když to bylo mimo pracovní dobu Ergoaktivu. Přinesla jsem lékařské zprávy, a pobavili se o tom, co je reálné a co ne, a pak už mě čekala první jízda.

V obložení obrazovek ve sportovní sedačce

Prostředí v ErgoAktivu působilo příjemně a nenásilně – žádná strohá ordinace, spíše prostory, kde si připadáte jako na masáži nebo józe. A tam již na mě čekal trenažér. Vychytaný, speciálně upravené programy pro pacienty s onemocněním nebo postižením mozku, který navrhli studenti z ČVUT. Sedíte v závodní sedačce, obklopeni třemi monitory. Hlavní monitor je před vámi – simuluje čelní sklo. Další dva fungují jako boční okénka. K tomu volant, pedály, řadicí páka, zpátečka, ruční brzda – prostě plná výbava, žádný automat ani jiné manuální úpravy pro hendikepované. Prostě realita.

První jízdy – bezpečně a v klidu

Začali jsme pomalu. Seznámení s trenažérem, reakce na volant, jízda po trávě, abych do ničeho nenabourala. Pak udržení v pruhu, testování rychlosti, sledování značek. 

Další úkol? Držet se na silnici, nevyjet z dráhy a dojet na stanovené místo. Pak přišel test hlídání si rychlosti – jet, držet stabilní tempo a nevyjet z pruhu. A nakonec kompletní jízda podle pravidel a značek, včetně udržování si bezpečných vzdáleností od ostatních virtuálních vozidel. No, to šlo jakž takž.

Když už jsem si začala připadat jako závodník, paní lektorka trochu přitvrdila. Začala se mnou konverzovat – běžné řeči jako v autě, co se tak člověk ptá spolujezdce. A ne, nebylo to jen přátelské pokecání – šlo o trénink pozornosti, aby se vidělo, jak moc mě rozhází multitasking.

Pak se přidalo cvičení s tlačítkem na volantu. Když se na monitoru objevil čtvereček, musela jsem zmáčknout konkrétní tlačítko. Zní jednoduše? Možná. Ale jde o rozdělenou pozornost a ta občas umí být pěkná potvora.

Největší výhoda trenažéru? Můžete si vybrat, kde budete jezdit – vesnici s menším provozem, nebo dálnici. Dálnici jsem zvládala docela dobře, až na to odhadování vzdáleností před sebou, ale tam mi bylo jasné, že to chce čas a praxi. Taky jsem měla pocit, že obraz kolem auta ubíhá až moc rychle. Možná se mi to zdálo, ale v reálné jízdě autem mi přijde, že při stejné rychlosti prostředí kolem neubíhá tak zběsile. Ale pořád je to jen simulátor – tři monitory, ne realita. Hlavní je, že se člověk může bezpečně učit a testovat bez reálného rizika!

Pak přišla opravdová výzva – město! Protože žiju v Praze, chtěla jsem trénovat hlavně to. Město je totiž plné rušivých vlivů, které musíte vnímat. Jeden z úkolů? Zapamatovat si, kolem jakých obchodů projíždím – banky, restaurace, kavárny, opravny… A pak je zpětně vyjmenovat. Vizualizace prostředí byla vážně povedená, všechno hezky trefné a realistické. Když mi tohle šlo, lektorka přitvrdila ještě víc – už ne jen obchody, ale konkrétní názvy bank a potravin. No a nakonec zaparkovat! Je to pořád jen trenažér. To znamená, že zrcátka nemají úplně reálné vlastnosti. To už je třeba dotrénovat v reálném světě. 

Vyrážím na silnice (?)

Na konci každé jízdy se podíváte na svou statistiku. To je skvělé, protože můžete sledovat pokrok. Po pár jízdách jsem dostala doporučení vyzkoušet si skutečné auto – v autoškole, která spolupracuje s ErgoAktivem. Jenže je pro mě daleko, takže budu hledat nějakou vstřícnou autoškolu blíž domovu.

Upřímně, po trenažeru si už nejsem tak jistá, jestli na řízení někdy zase budu mít. Pozornost a soustředění jsou pro mě velká výzva. A mám kolem sebe dost lidí, kteří mi připomínají potřebu sebereflexe. Někdy je prostě těžké si připustit realitu a trochu se brzdit, když sama si vlastně přijdu, že bych řízení v pohodičce zvládla. A právě v tom je ten trenažér geniální. Dá vám bezpečný prostor zjistit, jak na tom opravdu jste. A taky vás trochu vrátí nohama na zem, když si moc fandíte.

Při psaní článku jsem narazila ještě na jednu zajímavou věc – studii, která říká, že v pocitech umím/neumím, zvládnu/nezvládnu nejsem sama. Výzkumy totiž ukazují, že lidé s kognitivními potížemi v důsledku poškození mozku často své schopnosti hodnotí mnohem optimističtěji, než odpovídá realitě, a to v mnohem větší míře než své schopnosti přeceňují zdraví lidé. Schopnost pacientů realisticky posoudit, co všechno ještě zvládnou, je z důvodu nemoci prostě narušena. A proto je tak důležité mít vedle vlastního pocitu i něco, co nám nastaví zrcadlo. Simulátory nejenže pomáhají testovat reálné schopnosti, ale zároveň dávají zpětnou vazbu, která člověku otevře oči – a zlepší možnosti nejen svého řízení, ale i sebehodnocení. A někdy je to překvapení – příjemné i nepříjemné. Ale hlavně je to upřímné. A když víme, odkud vycházíme, máme šanci se posunout dál.

Samotný fakt, že jsem si to mohla vyzkoušet, mi dal naději a motivaci. Pokud jste na tom podobně jako já a chcete zjistit, na čem jste, doporučuju tohle vyzkoušet. Nikdo vás nehodí hned do reálného provozu, ale dá vám to cennou zpětnou vazbu. A třeba to bude první krok zpátky k samostatnosti.  U mě to možná nebude hned tak návrat za volant. Ale ten moment, kdy jsem si dokázala přiznat, jak na tom opravdu jsem – i když to nebylo to, co jsem si přála, mi pomohl pochopit, že se dál budu snažit. Bude to ještě dlouhá cesta, ale první kilometry mám už za sebou.