Šest let jsem nestála na lyžích. Šest let od chvíle, kdy se mi rozjelo moje onemocnění. A dneska jsem zase sjela kopec.

Inspirace přišla úplnou náhodou

Pocity předtím byly strašně zvláštní. Radost. Strach. Nadšení. Panika. Všichni kolem mi totiž dlouho říkali, že už spoustu věcí nedokážu. A já tomu někdy trochu věřila taky. Jenže pořád jsem to já. A říkala jsem si: „Třeba jo. To přece nemůžu vědět, když to nezkusím.“ Navíc znám sama sebe. Čím déle bych čekala, tím větší strach bych z toho měla.

Začátkem března mě tak nějak nevědomky inspirovala moje parťačka z jachtingu pro hendikepované. Povídala mi svoji zkušenost, jak zkoušela lyžovat.Nemáme sice stejný důvod svých problémů, ale pohybové potíže máme hodně podobné. Ona to dala. Lyžuje. Samozřejmě ne jako za zdravá, ale lyžuje. Největší problém pro ni byl vlek.

A mně v tu chvíli začalo vrtat hlavou: Co kdybych to taky zkusila? Hned další den jsem volala známému, který má školu v Rokytnici. Chtěla jsem tak dvě jízdy. Jen to zkusit. Vymyslel geniální nápad a protože je to muž činu, hned ho i realizoval. A sice, že mě budou vozit nahoru na skútru a já sjedu dolů. Mám fakt ohromné štěstí, že mám kolem sebe lidi, kteří sami vymýšlí, jak mi nejlépe pomoci.

Tak to bychom měli. Termín byl na spadnutí, jaro už bylo cítit všude kolem a bylo jasné, že jestli to chci zkusit letos, musí to být hned. Muselo to být hned.

Monoski? Krátké lyže? Nebo moje staré?

A pak přišla otázka — na čem vlastně pojedu? Moje staré lyže jsou dlouhé. Taková ta generace „ještě před carvingem“, kdy lyže byly skoro delší než člověk. A já se bála, že je prostě neutáhnu. Že mi ujedou špičky a skončím někde ve smrku.

Napadly mě monoski. Jenže tam bych se zase musela učit úplně novou techniku. A někde uvnitř jsem pořád měla pocit, že bych třeba ještě mohla lyžovat ve stoje.

A tak jsem začala hledat jiné možnosti. A právě tehdy jsem si vzpomněla na lyže Staki. Už na začátku nemoci jsem o jejich lyžích četla a přišly mi super. Tak jsem hned volala.

Dovolala jsem se pánovi, který no… nevím, jak to říct, byl super. Naskočil do mého bláznivého nápadu a protože byl rozumnější než já, nabídl mi, že se mnou pojede poblíž na Monínec, kde si je zkusím a on mi vysvětlí rozdíl oproti normálním lyžím.

Kromě toho, že jsou kratší asi tak o 80 cm než ty moje, nevypadají tak docela jako běžné lyže. Ale o tom, jak přesně vypadají a jak se na nich jezdí, vám napíšu víc v dalším článku.

Nakonec jsem ale zvolila cestu all in a řekla, že si je půjčím a ono to půjde. Při půjčení mi pán vysvětlil, jak lyže nastavit a jak se na nich jezdí. Nastavení člověk zvládne doma. Teda já ne, ale někdo technický zdatnější určitě.

Umím ještě vubec lyžovat?

Nahoře na kopci jsem si obula lyže a říkala si:
„Tak co teď?“ Čekala jsem, že budu padat. Hlavně jsem se nechtěla moc rozbít. Jsem přece máma.

Jsem vychovaná stará lyžařská škola — nohy u sebe, píchat hůlkama. Pak přišel carving a člověk se snažil přeprogramovat. Jenže se stavem, který mi nemoc přinesla, jsem si vlastně nebyla jistá vůbec ničím. Pamatuju si to vůbec ještě?

První jízda byla opatrná. Kdyby se hodnotila estetika, asi bych medaili nedostala. Nebyla to ani stará škola, ani carving. Prostě směs všeho a hlavně: jet dolů. A ono to šlo.

Jako za zdrava. Jenže jinak.

Sjela jsem to. A nespadla. Přes slzy štěstí jsem chvíli skoro neviděla.

Nejvíc mě překvapilo, jak normální to bylo. Neměla jsem pocit, že dělám něco speciálního nebo složitého. Prostě jsem jela. Jen tentokrát na lyžích, které mi umožnily jet i hendikepované. To byl obrovský milník.

A jak nahoru? Řekla jsem si rovnou, že zkusím i vlek. A ono to šlo taky.Jen jsem musela hodně koukat pod sebe. Stejně jako při chůzi. Já totiž dost věcí „držím očima“. Když nekoukám, tělo si občas dělá, co chce.

Druhá jízda už byla lepší.
Třetí nejlepší. Tu nejhezčí samozřejmě nikdo nenatočil. Protože tak to v životě bývá. Ale strašně jsem si ji užila.

Rakousko! …ehm, pomalu

Po jízdách jsem byla úplně nadšená. V hlavě už jsem měla: Příště víc jízd! Pořádný kopec! Rakousko jako dřív! A možná zase normální lyže!

Pak jsem se podívala na videa. Dva obloučky na skoro rovině, kde už pod sněhem pomalu lezla tráva. A hlavně jsem si vzpomněla, jak strašně unavené byly moje nohy. Takže brzda.

Ale víte co? To vůbec nevadí. Protože dnešní mise nebyla jezdit dokonale. Byla o tom zjistit: Spadnu? Nespadnu? Udržím se? Vyjedu vlek? A budu si to vůbec užívat? A odpověď byla ANO.

A mně po šesti letech zase připadalo, že kus normálního života pořád existuje.