V předchozím článku jsem psala o tom, jak jsem se po šesti letech od začátku nemoci znovu postavila na lyže. A že jsem nakonec místo svých původních dlouhých carvingových lyží nebo monoski skončila u něčeho, co jsem předtím znala vlastně jen z článků – u lyží Staki.

Při mojí klasické hurá akci jsem před půjčením neměla moc času zjišťovat, kdo je vyrábí, co všechno umí a jak přesně fungují. Věděla jsem hlavně jedno: že jsou krátké, jiné než moje původní lyže a že bych na nich možná měla šanci je zase ukočírovat.

Teď už o nich vím trochu víc. Ale hlavně už vím, jaké to je na nich stát ve chvíli, kdy se po šesti letech vracíte na svah.

Jak jsem se dostala ke Staki

Už na začátku nemoci jsem o těchto Staki lyžích někde četla a tehdy mi přišly super. Takže když přišel ten nápad, že bych to s lyžováním přece jen mohla ještě zkusit, vzpomněla jsem si na ně. A zavolala.

Na druhém konci telefonu jsem narazila na pána, u kterého jsem měla tak nějak hned pocit, že je trochu mého ražení. Místo aby můj nápad typu „po šesti letech prostě někam přijedu a zkusím sjet kopec“ začal rozebírat na prvočinitele, normálně se do toho se mnou pustil. Jen měl oproti mně jednu výhodu. Byl rozumnější. Takže zatímco já byla připravená jít rovnou metodou nějak to dopadne, on navrhl, že se mnou klidně pojede na Monínec, kde bych si lyže nejdřív vyzkoušela a ukázal mi, v čem se liší od těch normálních. Já jsem ale nakonec zvolila svoji klasickou cestu all in. Jaro už se hlásilo čím dál víc a času na dlouhé zkoušení nebylo. Já chtěla lyžovat teď. Tak jsem řekla, že si je půjčím a ono to prostě půjde. Při půjčení mi pán vysvětlil, jak je nastavit a jak se na nich jezdí.

A pak už byly moje. Teda půjčené. Ale víte, jak to myslím.

Na první pohled žádné obyčejné lyže

Když jsem je poprvé viděla, hned mě zaujalo, jak jsou krátké. Moje původní carvingové lyže byly proti nim úplně jiná liga. Staki jsou asi o polovinu kratší a na první pohled vypadají vlastně trochu jako dětské. A mě to strašně uklidnilo.

Já jsem měla největší strach z toho, jestli vůbec utáhnu špičky. Jestli se mi každá lyže nerozjede jinam a já pak nepoletím někde mezi nimi. Tyhle na mě ale působily dojmem: „Neboj. Tentokrát budeš šéf ty.“ A přesně tenhle pocit jsem v tu chvíli potřebovala.

Lyže přes rameno, francouzské hole do rukou a jde se

Lyže mě hned zaujaly i tím, jak lehce se mi nesly. Hodila jsem je v tašce přes rameno, v každé ruce jednu francouzskou hůl a normálně šla domů. Jak s běžným nákupem.

Přitom rozdíl ve váze oproti mým původním lyžím není zas takový. Je to asi půl kila. Jenže čísla jsou jedna věc a to, jak něco člověk reálně nese, druhá. S mými lyžemi za zdrava jsem měla pocit, že tahám strom, který mi přepadává zepředu dozadu. A prostě jsem to neměla ráda. Tyhle jsem nesla úplně jinak.

98 centimetrů, zvláštní tvar a kovová patka

Doma jsem je netrpělivě vybalila. Následovalo detailní zkoumání. A samozřejmě i trénink na koberci.

Lyže měří 98 centimetrů a váží 4,8 kilogramu. Takže když se člověk podívá jen na váhu, žádná dramatická revoluce se nekoná, rozdíl ve váze byl vlastně jen iluze. Ale při nošení jsem ten rozdíl prostě cítila a určitě se lépe nosí. 

Vpředu vypadají celkem normálně, ale vzadu místo klasického pokračování lyže najdete kovovou patku dlouhou přibližně 10 cm. 

A ne, není to celé nevyvážené. Ta zadní část je těžší a má v sobě takové jakoby zobáčky, které pomáhají při brzdění. Je to vlastně trochu jako na kolečkových bruslích. Takže když to rozfofrujete a potřebujete přibrzdit, prostě si jakoby sednete. Tedy zakloníte se, lyže se díky stabilizační koncovce přibrzdí a tělo se pak přirozeně vrátí zase do polohy pro jízdu.

Nenormálně normální jizda

Při půjčení mi pán všechno vysvětlil. Jak je ovládat. Jak na nich jezdit. Jak lyže nastavit, to jsem si raději i natočila. Ale není to žádný složitý manuál. Člověk to zvládne doma. Teda já ne. Nakonec mi to ale udělali ve skiservisu.

A pak už jsem šla na kopec.

Moje první jízda nebyla žádná lyžařská elegance. Byla jsem směs staré školy, carvingu a hlavně snahy nespadnout. Ale jela jsem. A to bylo hlavní.

Na těhle lyžích jsem vůbec neměla pocit, že dělám něco strašně složitého. Jízda byla vlastně úplně normální. Prostě jako za zdrava. Jen na lyžích, které mi umožnily jet i s postižením.

Carving, klasika a moje jarní sjezdovka

Až při psaní článku jsem se začala víc dívat na stránky a zjišťovat, co jsem si to vlastně při své hurá akci půjčila. 

Zjistila jsem, že na nich můžete jezdit jak carving, tak klasický styl. A nejsou určené jen pro lidi se zdravotním omezením. Použít je mohou i běžní lyžaři a pro začátečníky mohou být podle mě taky zajímavým startem.  Když si vzpomenu na svoje začátky a dvoumetrovky na nohou, tak bych je tehdy možná taky ocenila. 

A prý užijete parádní jízdu i na „odpolední sjezdovce plné ploten a nahrnutého umělého sněhu“. Na tuhle zkušenost si ale musím počkat do příštího roku. Já jezdila skoro po jarní trávě a rozbředlém sněhu. A to bylo bez problémů. Takže moje první zkušenost rozhodně nebyla laboratorním testem. Byla to prostě moje jarní lyžovačka. A přesně tak ji taky beru.

Odkud vlastně tyhle lyže jsou

Čím víc jsem při psaní pátrala po informacích, tím víc mě potěšila ještě jedna věc.Před půjčením jsem neměla čas studovat, kdo za Staki stojí. Já byla v té fázi, kdy jsem hlavně řešila, jestli se vůbec dokážu zase rozjet. Až potom mě napadlo podívat se trochu víc na to, od koho jsem si vlastně tyhle lyže půjčila.A zjistila jsem, že mají český patent. Nejen samotná myšlenka těchhle fešáků, ale jejich návrh a kompletace probíhají v České republice. A to v chráněných dílnách. A to mě fakt mile potěšilo. Ne proto, že bych si před půjčením dělala seznam důvodů, proč je chci. To vůbec. Ale protože jsem člověk, kterému na podobných věcech záleží. A když už jsem zjistila, že mi lyže daly možnost vrátit se zpátky na svah, bylo pro mě příjemné dozvědět se ještě něco o tom, co za nimi stojí.

Co mi ukázala jedna jarní Staki lyžovačka

Nechci z jedné jarní lyžovačky dělat odborný test. Nevyzkoušela jsem všechny podmínky. Nejela jsem na pořádném kopci. Nejela jsem na odpolední sjezdovce plné ploten a nahrnutého umělého sněhu. A rozhodně jsem s nimi zatím neobjela půlku Rakouska.

Ale zjistila jsem něco pro mě mnohem důležitějšího. Že na nich dokážu stát. Že je dokážu ovládat. Že dokážu sjet. Že zvládnu vlek. A hlavně že mě to baví.

Měla jsem zase lyže na nohou a najednou jsem řešila úplně jiné věci než to, co všechno už údajně nedokážu. Řešila jsem, jestli příště pojedu víc jízd. Jestli zkusím větší kopec. Jestli pojedeme do Rakouska. A jestli jednou zkusím zase i normální lyže.

Takže jaké jsou Staki?

Jsou to hlavně lyže, které mi daly možnost zjistit něco, co jsem před první jízdou vůbec nevěděla. Jestli to ještě dokážu. A ono se ukázalo, že aspoň trochu jo.

Takže za mě? Rozhodně dobrý parťák. Takový, který mě podpořil v něčem, po čem jsem strašně toužila a už jsem si začínala myslet, že je to pryč.

A příště? Příště už rozhodně nebudu chtít jen dvě jízdy.